Ani nevím, co mě to napadlo, poslechnout si nové album (ne)chvalně známé heavy metalové organizace Uda Dirkschneidera - U.D.O. Když jsem to totiž udělal naposledy, tedy zhruba někdy v roce 2002, a pustil jsem si tehdy žhavou novinku „Man And Machine“, tak nějak jsem si uvědomil, že podobným záležitostem snad ani nemá cenu nějak zvlášť věnovat pozornost. Všudypřítomný duch dávno zesnuvších ACCEPT, povětšinou jen notně vycucaný a vyšisovaný, a podle něj sepsaný scénář, v němž vás doopravdy osloví tak dvě, maximálně tři skladby včetně té titulní, nejčastěji nejúdernější a umístěné přímo na začátek alba. Tohle už je snad opravdu jen pro ty nejskalnější. Samozřejmě, že U.D.O. vždy nebyli o tomtéž, ale to je tak jediné, co si na nich dneska můžeme vzít.
Nicméně zkusil jsem to a zaposlouchal se do „Mastercutor“ v té nejvstřícnější možné náladě, připraven kapele odpustit, pokud by předvedla nějaký zcela nečekaný a nezvykle nestandardní výkon. Úvodní intro, jako vystřižené z libovolné americké televizní talk show (však si z nich také dělá legraci), však nastartovalo titulní skladbu a mě bylo hned jasné, že s tímhle dobrým úmyslem tady neuspěju. Ne snad kvůli tomu, že by tenhle otvírák za mnoho nestál, ale právě naopak proto, že se mohl pochlubit zvučným melodickým motivem, po acceptovsku rozmáchlým a vrcholícím ve výrazném refrénu. Což jinými slovy znamenalo, že vše je při starém a Udovi a jeho parťákům, kteří se momentálně zdají být v solidní formě, dojde dech nejpozději ve třetí skladbě v pořadí. A taky že ano. Titulní skladba s předstihem podávaného EP „The Wrong Side Of Midnight“ ještě předvedla celkem slušné invenční zázemí (i „ozdobné“ gramofonové praskání jí dodalo na výrazu, byť zdaleka ne takové, jakým se honosí legendární „Fast As A Shark“) a bylo hotovo. Následující „The Instigator“ totiž vyšuměla okamžitě po odeznění, neboť byla jen nezpochybnitelnou x-tou, bezzubou a naprosto fádní kopií čehokoliv z dílny ACCEPT a raných U.D.O a stejným způsobem si po ní vedly i další a další skladby. Tedy „One Lone Voice“ (i když zrovna té bych ještě přece jen udělil divokou kartu), po ní „We Do – For You“, pak „Walker In The Dark“ a než se člověk stačil rozkoukat, byl na konci alba, z nějž mu v mozkových závitech uvízly jen ony dvě úvodní skladby. Stejná situace se pak opakovala při dalších a dalších posleších, až bylo naprosto zřejmé, že jinudy (tedy ani dvoukopákovým hromobitím v „Master Of Disaster“, ani spíše srandovní baladou „Tears Of A Clown“) už cesta přes „Mastercutor“ nepovede. Bohužel.
A tak, ať jsem tedy hledal, jak chtěl, žádné důležitější sdělení, než že se kapela stále jen pevně a zároveň čím dál tím rozklíženěji (nemaje evidentně jiného východiska) drží legendárního odkazu a vlastního kopyta v jednom, jsem nenalezl. Teoreticky by se snad dalo uvažovat o tom, že třeba uhrančivě havraní vokál Napoleona Dirkschneidera pořád ještě někomu dovede nadzvednout adrenalin, že teoreticky i nenáročné rýmovačky typu: „The Wrong Side Of Midnight, The Beast Walks Alone, No Time For The Hour, There´s Blood On The Bone“ („The Wrong Side Of Midnight“) můžou někomu přinášet jisté zadostiučinění, ale vlastní praxe to myslím víceméně vylučuje. O tomhle jsme si mohli povídat maximálně tak nějak do zmíněného roku 2002, ale dál už ne. Dál už totiž končí všechna legrace a kde končí všechna legrace přichází... „Mastercutor“? Dost možná. Tak bacha na hlavy, U.D.O.vci.